Terezie Hrubá (1875–1933)

Terezie Hrubá (1875–1933) – život a firma

Terezie Hrubá se narodila 26. ledna 1875 v obci Hnojice u Šternberku č. 36 do rodiny bohatého sedláka Vincence Vrány a jeho ženy Josefy. Byla vychovávána v prostředí rodinného hospodářství a vedena k pracovitosti a samostatnosti. Obecnou školu navštěvovala v rodných Hnojicích a ve vzdělávání  pokračovala na měšťanské škole v Brně, v letech 1891–1894 na učitelském ústavu tamtéž.

Roku 1894 složila v Praze učitelské zkoušky a začala pracovat jako učitelka na obecné škole, mj. v Dolních Kounicích nedaleko Brna. V zaměstnání se seznámila s učitelem Václavem Hrubým, za kterého se 10. září 1898 v kostele u sv. Jakuba v Brně provdala. Manželé se přestěhovali do Tovačova, kde Václav učil, roku 1900 přesídlili do Přerova. Václav Hrubý se narodil 27. prosince 1872 v Horní Libochové na Vysočině. Roku 1893 maturoval na vyšší reálce v Telči, poté se věnoval učitelskému povolání na různých obecných a měšťanských školách; v Přerově stál u zřízení tamní obchodní akademie, první takové školy na Moravě, byl spoluautorem konceptu ústavu a stal se jeho prvním ředitelem, kteréžto místo zastával osmnáct let.

Terezie se již za pobytu v Tovačově pustila do domácího zpracování plodin z vlastních i okolních sadů a zahrad. Brzy zjistila, že značné množství ovoce a zeleniny, které na úrodné Hané a jižní Moravě dozrávalo, nemohlo být kvůli nedostatečné zpracovatelské kapacitě využito. Nejspíše to ji spolu se zkušenostmi nabytými na cestách po Německu přivedlo k úvahám o vlastní živnostenské činnosti – výrobě ovocných konzerv, šťáv a marmelád. O živnostenské oprávnění zažádala roku 1905 a vyhověno jí bylo 5. srpna téhož roku. Společníkem nově založené firmy se stal manžel Václav, v názvu ovšem bylo uvedeno pouze jméno jeho ženy. Zahájení provozu je datováno 18. červencem 1906. První produkci odbavovala Terezie již z kuchyně svého bytu v domě Komenského 840 a poté i pronajatých výrobních prostor a sklepů ke skladování ovoce a zeleniny na Horním náměstí na zámku. I tato kapacitu však záhy naplnila.

Ve stejném roce, kdy začala Terezie podnikat jako živnostnice, zakoupili manželé Hrubí pozemek průmyslového areálu bývalé sušárny řepy na Osmeku č. 2 (někde uváděno Za Mlýnem 2), pozdější ulici Za Mlýnem č. 52, kde začali budovat tovární komplex na zpracování a sterilizaci plodin a produkci dalších potravinářských výrobků. Při továrně nechali vystavět dům se šesti byty, z nichž jeden obývali spolu s dětmi Věnceslavou (* 28. února 1901, + 4. července 1981), Václavem (* 1904 – ?) a Vladivojem (zemřel na zápal mozkových blan roku 1907 ve věku čtyř měsíců). V domě sídlilo též vedení firmy.

Roku 1912 Terezie úředně přeměnila svou živnost v tovární podnikání pod názvem Terezie Hrubá, továrna na ovocné a zeleninové konservy v Přerově. Zaměstnávala asi dvacítku dělníků a řídila celý podnik, na administrativu a účetnictví dohlížel Václav, který se stal téhož roku prokuristou. Své zastoupení měla firma po celé rakousko-uherské říši a ročně expedovala až 340 vagonů marmelády. Po válce se objem výroby ztrojnásobil, na konci dvacátých let stoupl počet dělníků na šedesát, firma zaměstnávala dvacet sedm úředníků a provozovala dvacet prodejen, v nichž zboží nabízelo padesát prodavačů. Na začátku třicátých let pracoval podnik celoročně a zaměstnával dvě stě padesát dělníků a sedmdesát úředníků, své zastoupení měl ve Vídni, Praze, Brně, Krakově, Lvově, Budapešti či Terstu. Terezie Hrubá byla majitelkou mezinárodní ochranné známky svých výrobků, registrované ve švýcarském Bernu a 53 patentů, zanesených na úřadě v Olomouci.

S rozšiřováním výroby přišla i výstavba nových provozních budov. V roce 1917 bylo u domu v ulici Za Mlýnem č. 52 vybudováno nové přemostění Strhance; pod vedením převážně architekta a stavitele Ing. Aloise Pilce byly postaveny strojovny a kůlny sloužící ke skladování čerstvého ovoce, sušárna a při ní umývárna; mezi lety 1918–1920 nová kotelna s padesátimetrovým komínem, dále varna, expedice, sklady, kanalizační přípojky k budovám, garáže; roku 1919 došlo k přestavbě domu Za Mlýnem č. 55, kde se poté nacházely tři byty zaměstnanců a kanceláře firmy. Ve dvacátých letech přibyly na nádvoří továrny skladiště se sklepy, zámečnické a kovářské dílny a chemické laboratoře.

V roce 1919 založila Terezie Hrubá s manželem a dvěma dalšími společníky přidruženou firmu Argo, továrna na poživatiny a chemické preparáty, první a jediný podnik toho druhu v republice. Od roku 1922 dostala povolení vyrábět čokoládu, přidaly se cukrovinky, umělý med a další produkty, což vedlo ke změně názvu firmy na T. Hrubá, továrna na cukrovinky, čokoládu a ovocné konservy v Přerově. Roku 1931 začal podnik jako jeden z prvních v Československu vyrábět zmrzlinu. Vývoz zboží probíhal do řady evropských zemí, např. do Německa, Rakouska, Itálie a dalších. Naopak suroviny firma nakupovala např. ve Francii, Holandsku, Dánsku, Rumunsku, Rusku, Argentině, USA, Kanadě a Austrálii, v tuzemsku se jejím dodavatelem stala mj. firma Bratři Osvaldové – velkoobchod s kávou a smíšeným zbožím.

Terezie Hrubá řídila továrnu od jejího založení osobně, což bylo v dobovém kontextu a při takové velikosti podniku velmi neobvyklé. Ze zdravotních důvodů přenechala v roce 1932 vedení svému manželovi. Zemřela 18. května 1933 ve své vile Máchova 17 v Přerově a byla pohřbena do rodinné hrobky na místním Městském hřbitově.

Továrna T. Hrubá po roce 1933

Firmy T. Hrubá a Argo spravoval od roku 1932, kdy Terezie odstoupila z jejich vedení, manžel Václav, po jeho smrti roku 1935 je převzala dcera Věnceslava a společníci. Věnceslava Marie se narodila 28. února 1901 jako nejstarší dítě manželů Hrubých. V roce 1920 se provdala za Dr. Ing. Basila Macalíka, ředitele a prokuristu své rodinné firmy a z manželství se 16. února 1922 narodila jediná dcera Dagmar. Roku 1924 Basil Macalík tragicky zemřel v přítomnosti své dcerky při sáňkování. O dva roky později se ovdovělá Věnceslava provdala za Josefa Kačírka, ředitele sirkárny v Lipníku nad Bečvou, manželství však bylo po roce rozvedeno. Třetí sňatek uzavřela roku 1940 s Josefem Havránkem, ředitelem a prokuristou obou rodinných firem.

Za vedení Věnceslavy podnik vzkvétal, vyráběl jemné čokolády a dezerty, vánoční kolekce a velikonoční figurky, dárkové bonboniéry, lahůdková povidla, marmelády, přírodní šťávy a mnoho dalšího. Specialitou se staly anýzolékořicové karamely proti kašli a zdravotní karamely pro osvěžení, také černá káva v čokoládě. Jedním z hlavních tuzemských dodavatelů se stala brněnská firma Bratři Osvaldové, která dodávala exotické suroviny z celého světa a také kávu.

Činnost továrny pokračovala omezeně i během druhé světové války za tzv. řízeného hospodářství. Výroba podléhala příkazům okupačních úřadů a přizpůsobila se potřebám válečného trhu. Chyběly však mnohé suroviny, a hlavním artiklem produkce se tak staly trvanlivé ovocné a zeleninové konzervy. Na konci roku 1944 byla výroba zastavena zcela.

Po válce došlo k hospodářskému oživení a byla obnovena také potravinářská výroba firmy T. Hrubá. Věnceslava nechala vypracovat stavební plány, nakoupila nové strojní vybavení a v továrně chystala stavební úpravy, rekonstrukci a modernizaci provozu. Výroba nabírala druhý dech a svou produkci exportovala opět i do zahraničí, tentokrát dokonce do Bruselu, Dublinu, Terstu či Lausanne. Tento trend však neměl mít dlouhého trvání.

Od konce čtyřicátých let byla výroba cukrovinek v továrně T. Hrubá značně omezována událostmi spojenými s převzetím moci v Československu komunistickou stranou po únoru 1948. Výměrem Zemského národního výboru v Brně byla už v březnu na podnik zavedena prozatímní národní správa a Věnceslavě byly odebrány veškeré pravomoci i pozice ve vedení společnosti; v červnu 1949 byly národní správou pověřeny Čsl. čokoládovny, n. p. Praha; a od počátku roku 1950 byl závod T. Hrubá začleněn do n. p. Zora Olomouc. Docházelo k personálním změnám, povinnému dvouletému plánování a narušování či ukončování tradiční výroby. K definitivnímu výmazu firmy T. Hrubá z obchodního rejstříku došlo 7. září 1951. V průběhu padesátých a počátkem šedesátých let přerovský závod ještě v omezeném množství potravinářské výrobky produkoval, postupně však dospěl k úplnému zastavení výroby. Od roku 1966 v prostorách továrny sídlil podnik OŘ Průmysl kožená galanterie, který odkoupil n. p. Kazeto Přerov. Továrna se šedesátiletou tradicí tak definitivně zanikla.

Další rodinné osudy

V březnu 1945 se vnučka Terezie Hrubé a tehdy ještě budoucí jediná dědička továrny Dagmar Macalíková provdala za JUDr. Františka Osvalda, syna brněnského velkoobchodníka s kávou a exotickým ovocem, mladého nastupujícího majitele firmy Bratři Osvaldové. Avšak v létě roku 1948 manželé Osvaldovi ze strachu z perzekucí nastupujícího režimu emigrovali za dramatických okolností do Paříže, kde se rozhodli usadit.

Po znárodnění rodinného podniku T. Hrubá byla v šedesátých letech Věnceslavě Havránkové, dceři zakladatelky, vyvlastněna také rodinná vila na Máchově 15, sousedící zahradou s továrnou, kterou rodina obývala od třicátých let. V přízemí vily byla zřízena mateřská školka a manželům Havránkovým bylo povoleno v domě v horním patře zůstat bydlet za předpokladu, že se stanou ve školce topiči. Věnceslava Havránková zemřela roku 1981, její manžel Josef v roce 1989.

Od roku 1990 začali manželé Dagmar a František Osvaldovi navštěvovat svobodné Československo. Zajížděli do svých rodišť Přerova a Brna i na místa spojená s rodinnou historií na vysočině a Olomoucku. Až do své smrti však žili v Paříži, kde jsou také na hřbitově ve čtvrti Saint-Ouen pochováni. Dagmar zemřela v Paříži roku 1993, František tamtéž roku 2001.

Jelikož manželství bylo bezdětné, ustavila již Věnceslava Havránková svým dědicem synovce Ing. Pavla Pařízka. Ten se stal roku 1992 majitelem továrny, která byla rodině vrácena v zuboženém stavu po čtyřiceti čtyřech letech. V roce 2013 přešel průmyslový areál pod novým názvem Osmek do vlastnictví jeho dcery Dagmar Vobecké.

 Většina informací a fotografie pochází z rodinného archivu majitelky. Podrobnou historii podniku T. Hrubá zpracovala Věra Fišmistrová, SOkA Přerov.